Rytmus

Zase nemám o čem psát.

Říkám to často. Myslím, že se toho nezbavím. Nevím. Opakuju se. Zkusím to jinak.

Zkusím se na chvilku jenom dívat. Sledovat, jak sedím v pokoji, ve třetím patře paneláku na Vinohradech. S kaktusem a zelenou květinou si pinkáme CO2 a kyslík, tam zpátky. V pyžamu. Na půjčeném stole puštěný počítač. Slovo puštěný zní divně, když se napíše. Všechny rituály hotové, jsem umytý, uvařil jsem si čaj, vyvětral, a tak. Pravá ruka na myši. Upřeně se dívám do prázdného políčka, tam, kde má přijít nadpis.

Budu psát o tom, jak mi dneska v noci bylo blbě, a že jsem zvracel ještě ráno? Proč? Co z toho kdo bude mít? Tak tam něco přidám, něco, co všeobecně platí a zní to rozumně. Třeba, že když člověk klečí u mísy, že cítí pokoru. Jo. Ne. To ne. Tak já se na to dneska vykašlu, počkám, až mě něco napadne a zítra to zkusím zas.

Píšu, mažu, bez rozmyslu. Deset, dvacet, čtyřicet minut pryč. Tak já to zkusím prostě narovinu, jak to je.

Rád píšu. Tak musím psát. Jinak to nejde. Každý den. Dělat si čárky. Vylouhovat padesát pytlíků Twinnings English Breakfast a potom sto sáčků Ahmad Earl Grey. A jít si pro další. Psát věci, které by se neměly dostávat ven. A pak je zveřejnit. Sázet chyby. Mít radost z toho, jak je to celé těžké. Dívat se na sebe, jak se v tom topím.

Co je přednější, kvalita nebo kvantita? Jsem zvyklý hodnotit, známkovat. Jestli se chci posunout, budu to muset nechat být. Je to jedno. Psát, usmívat se u toho, radovat se ze všeho, co vyleze. Moc to radši nečíst. Každý den to trochu kazit. Dívat se, jak se to ve mně bije, a jak postupně mizí ta strašně smutná představa, že dokonalost může být.

Reklamy

Pondělí, myslím

Mám chuť psát.

Nedávno jsem šel okolo lesa. Viděl jsem pařez, který vypadal jako hlava, jako tlející, zoufalá a nepřirozená tvář. Minul jsem mokrou lavičku. Nesednul jsem si, zašpinil bych se tím povlakem dřeva, který má barvu, jako když se slije voda ze školních vodovek. Pršely jehly, bylo jenom jakž takž. Měl jsem gumáky. Nemám je rád. Syntetická vlna vevnitř vyzouvá ponožky a nahé paty nepříjemně dře. Cesta, kterou jsem se mohl dát, vedla prudce nahoru do smrkového lesa. Byla rozježděná a měkká, nějaká forma, krátkodobá paměť. Zdvořile jsem odmítl. Mám to dost rozmazané. Vzpomínám si na to jako na pět, šest diapozitivů, různě přes sebe. Udělal jsem deset kliků, opřený o posekaný strom, a zašpinil jsem si ruce. Nebe bylo do šeda, počasí je dobrý vypravěč.

Celou cestu jsem se snažil na něco přijít. Přemýšlet. Nešlo to, ono to nejde, vždycky od přemýšlení radši uhnu. Je tam prázdno, které nemůžu vystát. Ten den jsem se zapřel a málem jsem z toho omdlel. Beze srandy jsem jednu chvilku myslel, že se probudím na zemi s rozraženou lebkou. Točila se mi hlava úzkostí. Stál jsem u pamětní desky, na louce, spíš v Hostašovicích než v Jasenici. Přemýšlel jsem nad sebou.

Rád bych vyprávěl příběhy.

Když jsem to v duchu vyslovil, bylo to jako najít ten klíč, který potřebuješ, na první pokus. Taková teplá vlna, že Ti nevadí, jak ti ruce od klíčů načuchly železem. Od té doby z toho mívám radost. Nevím, co se stane, ale Duch vane, kam chce. Stanu se vypravěčem. Třeba mě počasí něco málo naučí.

Tři stránky

Měl jsem to rozepsané. Nebylo toho moc, necelá hodina vylitá do klávesnice. Ale začal jsem. A pak jsem to zase celé škrtnul. Pojmenoval jsem to „Být Vojtou,“ mělo to být na dlouho. Mělo to být dobré. Kurva dobré. A konečně opravdové, moje. Dneska to nebude.

Četl jsem o klukovi, který si každé ráno sbalí sešit a tužku, nasedne v Londýně na metro, a nevystoupí, dokud nepopíše tři stránky. Jedno jak, čím. Nejde o obsah.

Vyzkoušel jsem to taky. Mám v šuplíku tolik sešitů a bloků, leží tam jako důkazy mých velkých plánů. Stačí si vybrat a vytrhnout dvě, tři stránky, blok je potom jako nový. Vybral jsem si ten nejobyčejnější sešit, školní 564. Není vůbec hezký. Rituálně jsem si doplnil inkoust, oklepal pero jako injekční stříkačku. A začal jsem psát.

Během třiceti minut jsem ty tři stránky popsal. Psal jsem, co mě napadlo. Když mě nic nenapadlo, psal jsem, že mě nic nenapadlo. Myslím, že jsem v jednu chvíli – zhruba desetkrát za sebou – napsal sprosté slovo, které sprostým slovům kraluje. Řekl jsem si, že to nevadí. Povolil jsem si všecko. Někdy to celé dávalo smysl. Jednou nebo dvakrát jsem se dokonce přistihl, že po sobě pročítám věty a přemýšlím nad nimi. Čas se tavil a nebyl, já jsem jenom psal. A co pár stránek chirurgicky doplnil inkoust. Nikdy jsem nic takového nezažil. Nikdo mě nesoudil. Ani já sám.

Snažím se psát každý den. Dneska je to přesně měsíc. Někdy zapomenu, někdy popíšu třeba jenom jednu stránku. Ten hnusný sešit bude co nevidět úplně popsaný, potrhaný už je. Až ho popíšu, spálím ho. Kdyby ho někdo našel v koši a začetl se, hrozila by mi hospitalizace. A až ho spálím, vyberu si další.

Mám obrovský strach být takový, jaký jsem. V tom školním červeném linkovaném sešitu to zvládám. Nepíšu hezky, škrábu, a ono to nevadí. Nedokončím větu, udělám chybu, napíšu úplný nesmysl. Ono to nevadí.

Můj život musí být hnusný sešit.

Tři kroky zpátky

Při práci je pro mě často náročné udržet pozornost. Myšlenky přicházejí, odcházejí, zůstávají – a jsou různé. Když se přestanu hlídat, často zjistím, že uteklo půl hodiny a já konzumuji článek za článkem a v pravidelném rytmu otáčím kolečkem myši.

Není v mých silách uhlídat úplně všechno. Každou vteřinu. Nemůžu se za to na sebe zlobit. Mám ale možnost s vděčností nasměrovat myšlenky zpátky. K práci, k pokojné radosti, kterou mi přináší. Není to tak složité. Pomáhá mi toto:

1. Zastavit se.

Když mi dojde, že nepracuji, zastavím se. Vypnu počítač, odložím telefon, tablet. Uklidím ze stolu vše, co k práci nepotřebuji. Posadím se, protáhnu, srovnám záda, ramena, krk, hlavu.

2. Zamyslet se.

Snažím se přijít na to, proč jsem přestal. Proč jsem najednou potřeboval zjistit aktuální cenu letenek do Reykjavíku. Měl jsem k tomu důvod? Nebo jsem se snažil utéct od toho, co mě čeká? Co mě čeká? A proč z toho mám strach?

3. Začít.

Jedním okem zamhouřím strachu do tváře. A snažím se otevřít i to druhé. Došlo mi, že se stačí dívat. Vydržet to. Sedět. Ze všech stran si to těžké a složité prohlédnout. Spálit za sebou lodě. Odpojit internet. Udělat malý, třeba ostýchavý, krok. Strach se pomalu rozplyne.

Sedmdesát sedmkrát.

Spravit

Moje maminka má ráda černý čaj s citronem a cukrem krystalem. Má ho ráda – jako má někdo rád skoro komplet hořkou čokoládu.

Když si všimne, že jdu s konvicí, nedá jí to. Potichu, ostýchavě mě poprosí, ať jí jeden uvařím. A ať jí ho spravím. Protože – nikdy nevynechává – jí tak bude lépe chutnat.

Spravit čaj. Do horké vody sáček černého čaje, dvě a půl lžičky cukru krystalu, citron. Do hrnku z Karlových Varů, do toho většího. K žehlení, růžím, růženci.

K nám.

Příchod

Otevřeli jsme staré dveře. Na dlani zbyl pach rzi, tolik lidí bralo za tu kliku. Čekali jsme, že se ohřejeme, ale ve verandě si nás přebírá jiná zima. Voní to. Dřevem prken. Prahem sešlapaným do přímkových ploch. Všecka krása, nebýt těch hrubých lan. Skanzen.

Budou Vánoce. Těšíme se?

Hodně hluboko pod koledami, dárky, liturgií, skořicí, krbem, smutkem ze všeho, co už není – a hlouběji, než olovo – čeká svátek. To ráno, podezřele stejné jako ta ostatní. Nejdrobnější drobnosti. Těžké vysvětlit, těžší popřít. Letos tak jako loni. Pryskyřice drží.

Neumíme to. Svátků je málo, proto nám to nejde. Možná se Vánoc už nedočkám. Možná budou mé poslední. O to nejde. Učení trvá hodně dlouho. Třeba deset tisíc hodin. Čtyři stovky Vánoc. Pět životů. Opakování je matka moudrosti.

Přesto jsme si zvykli. Jednotlivé Vánoce se podobají. Pořád ten stejný jiný ubrus. Pořád ta stejná jiná rutina. Pořád to stejné jiné probuzení do stejného jiného Nového roku. Pořád ta stejná jiná tříska pod kůži. Pořád ten stejný jiný blbý pocit, že je to za námi a – stejně a jinak – nevíme jak.

Nikdy to nebudeme umět. To nedáme. Vánoce, které se prodávají, jsou jehly za nehty. Tak nějak to víme. Pokazí se to. Uteče to. Znova.

Můžeme si to napsat na ruku. Vzít si to ke stromku. Svátek je stejně hořký jako sladký.

Nehltejme.